Jdi na obsah Jdi na menu
 


Seznamte se... Rilyel Aranionel

14. 8. 2014

riel-02.jpg Jméno: Rilyel Aranionel, on sám  si však zkráceně říká „Riël“

 Přezdívka: Lóminel

 Datum příjezdu: 9.6.2014

 

 Společnost: Mirodoll

 Model: Thunder

 Velikost: SD

 Barva resinu: NS

Face up: ode mne

Blushing: částečný (také ode mne)

Oči: modré nebo modrostříbrné 14mm

Vlasy: bílé 8-9 (Ebay)

 

Věk: asi 100 let (v přepočtu na lidské roky tedy přibližně 20)

Rasa: půlelf (?)

Oblečení: pokud možno co nejméně nápadné (jinak řečeno co nejvíce obyčejné); dostat ho do „slavnostní“ róby je vrcholem umění.

Má rád: přátele, rodinu, své „děti“ (na které se ostatně dívá jako na sourozence), přírodu se vším všudy, čtení, kreslení, hudbu, občas se také po nocích rád toulá lesem

Nemá rád: válku a vše, co s ní souvisí, zbraně (on sám sice vlastní meč a je vynikající šermíř, nicméně, pokud nemusí, nebojuje), přetvářku a lež, křivdu… a jakoukoli slavnost, kam ho donutí jít (jinak se všem slavnostem, večírkům a oslavám vyhýbá jak čert kříži)

 

Osobnost: Riël je velice uzavřený (někdo by mohl milně říci plachý) a dlouho trvá, než si někoho pustí k tělu. Avšak, jakmile získáte jeho přátelství a důvěru, můžete si být jistí, že jste v něm získali nejen věrného přítele, ale i ochránce, který neváhá obětovat i sám sebe pro vaši ochranu. Je milující, věrná a obětavá duše (někdy až moc, protože má sklony k tomu stavět potřeby druhých nad ty své, což v minulosti málem skončilo špatně); zkrátka, jak o něm prohlásil jeden z jeho přátel: „Riël má srdce ze zlata.“

  Často vyhledává samotu, neboť si v duši nese rány z minulosti, se kterými se stále ještě nedokázal vyrovnat; s tím souvisí také jeho bytostní nechuť účastnit se jakýchkoli oslav – přestože je elf (no dobrá – spíše půlelf), nedokáže „hodit“ minulost za hlavu a bavit se s ostatními. Pokud ho už někdo donutí přijít, většinou to skončí tak, že za okamžik raději „splyne“ se stíny v nějakém klidnějším koutě síně a jen tiše pozoruje. V těch chvílích se cítí také nejvíce osamělý; když totiž pozoruje ostatní, jak se s lehkými srdci baví, smějí se a zpívají, což on sám nedokáže, má pocit, že k nim nepatří; má pocit, jakoby už na Ardě neměl domov…

  Samozřejmě, že si toho Riëlovi přátelé všimli (odtud přezdívka Lóminel) a rozhodli se, že se s tím musí něco udělat – od té doby se tedy snaží, aby se Riël (když už je „přijit“) nemohl ztratit kamsi do kouta – naopak si ho vždy hezky „ukradnou“ mezi sebe a postarají se, aby ani na chvíli neměl čas na smutné vzpomínky (většinou to skončí hlavobolem, ale co, lepší bolest hlavy, než bolest v duši, že? J).

 

Rodina: Riël se narodil v Prvním věku jako jediný syn elfského krále z Lossëmaru (říše na sever od Ered Mithrin v oblasti zvané Forodwaith), Anardila, zvaného Ancalimo a Maii Gilaenor, zvané Alfirin (a později Alfirin Fíriel). Měl starší sestru Losiël, které ale všichni říkali zkráceně Él. Má strýce (Anardilův mladší bratr) Aiwendila. Později začal za své sourozence považovat také některé z dětí (kterých se ujal) osiřelých během války.

 

Backstory: Jsou věci, o kterých se mluví jen velmi těžko a věci, o kterých nemá právo mluvit nikdo jiný, než ti, kterých se týká, proto tedy píši jen to, co mi řekl Riël sám (i když jsem si mohla spoustu věcí domyslet).

  Jak víme, Riël se narodil v Lossëmaru jako syn krále Anardila a Maii Gilaenor v časech Prvního věku Ardy. Byl druhorozené dítě, neboť měl starší sestru Losiël. V době jeho narození však již pevně třímal moc nad Dor Daedelothem skrze pevnost Angband zrádný Morgoth, jehož válka se nyní již šířila i k hranicím říše Lossëmar. Riëlovi nebyla ani čtyři léta, když jeho otec, král Anardil, padl v jedné z nekonečných bitev s Morgothovými přisluhovači. Gilaenor, jež jako Maia byla sama aktivní v boji proti Morgothovi, se rozhodla z Lossëmaru i s dětmi odejít, aby je tak ochránila.

  Její kroky vedly více na sever, neboť se domnívala, že až tam se Morgothem rozpoutaná válka nedostane tak rychle. I s dětmi tak po několik let žila u přátel daleko na severu, neustále se přemísťujíc, aby tak zabránila prozrazení (neboť mezi Morgothovými přisluhovači byli i tací, co na Gilaenor nezapomněli a přísahali jí pomstu). Jednou v zimě, celých šest lét poté, co padl Anardil, byla Gilaenor s dětmi a družinou stráží opět na cestě z jednoho úkrytu do druhého, když je přepadla silná tlupa skřetů na vrcích. Přestože byli v přesile, stráže v čele s Gilaenor by je dokázali odrazit.

  Říká se však, že spolu se skřety se odvážil na daleký sever i jeden z Morgothových nejstrašnějších služebníků – Valarauco. To jsou ovšem jenom domněnky, neboť o tom dni Riël prakticky nemluví. Jisté je jen to, že ať se skřety dorazilo do Halcintaurë cokoliv, dokázalo to nejen pozabíjet stráže jež měli chránit Gilaenořiny děti, ale i zničit samotnou Gilaenor (a kdo jiný, než Valarauco má sílu postavit se Mainar?). Jediný, kdo v ten den přežil, byl Riël, ale jen díky tomu, že nepřátelé byli přesvědčeni, že zavraždili všechny z družiny. On ostatně Riël byl v té chvíli prakticky polomrtvý.

  Je neuvěřitelné štěstí, že jen chvíli poté, co zmizel poslední skřet, se vracelo přes Mrazivý les z lovu několik mužů domů do osady „Lesná“, která ležela na druhém okraji lesa. A že si jeden z nich potřeboval „odskočit“ a v dáli ho zaujal jakýsi třpyt (Losiëlin náhrdelník, Riël dostal od otce stejný) ve sněhu; a že se za tím třpytem vydal a za závějí se mu naskytl pohled, na který do smrti nezapomněl. Chtěl se svými druhy pomoci; koneckonců, elfy viděl prvně v životě a pohled na jejich zničená těla ho velmi bolel; jenže nebylo už komu. Byla jen náhoda, že si všiml, že ten malý elfí kluk ještě slabě dýchá, nicméně se rozhodl, že ho zachrání za každou cenu; však mu taky nadarmo neříkali Sam „paličák“.

  A je obrovský zázrak, že Riël, navzdory svému zranění, zůstal naživu a že v Lesné nalezli alespoň trochu schopného léčitele, který pomohl. Trvalo to sice dlouho, a Sam si několikrát myslel, že toho kluka ztratí, nicméně nakonec se Riël opět postavil na nohy. Zůstala mu jizva na zádech a šrámy v duši, ale žil. V dalších letech pak zůstal u Sama „paličáka“, který se stal jedním z jeho prvních přátel. Sam byl šťastný, že se Riël uzdravil a protože on sám neměl žádné děti, viděl v něm „skorosynka“. A Riël na něj měl, ačkoli by to Sam nikdy nepřiznal, obrovský vliv. Sam totiž, potom co viděl na vlastní oči skřetí „dílo“, vyhlásil skřetům jakousi osobní válku, přestože dříve se jakýmkoli konfliktům vyhýbal a žil podle hesla: „Každý si hleď svého.“ A byl to právě Riël, který ho donutil opustit jeho stezku krevní msty.

  Proto se Sam rozhodl, že se tedy bude angažovat z jiného úhlu. Riël nebyl (jak se Sam později dozvěděl) jediným elfským dítětem, které ztratilo domov a rodiče vinou války. Několik dalších (povětšinou velmi mladých) elfátek se nacházelo porůznu po vesnicích, které byli v dosahu a nikdo o ně neměl zájem, takže byly odsouzeny k životu v žebrotě. Sam tyto děti vyhledal a stejně jako Riëlovi jim poskytl domov a tolik lásky, kterou jim jen mohl dát. Riël mu později s touto věcí aktivně pomáhal a po Samově smrti (vždyť život smrtelníka je jen jako mrknutí nesmrtelného oka) touto cestou šel sám.

  Ve světě lidí si ale člověk nekoupí chléb písní a nedostane šat za dobré slovo, a Riël, přestože mu nebylo ani čtrnáct (tedy v přepočtu na lidské roky), měl na starosti osm malých elfátek. Doba se změnila a Lesná už nebyla jen odříznutou osadou, byla poslední osadou před prázdnou ledovou pustinou, ve které se zastavovali poutníci mířící bůhví proč do té liduprázdné končiny. A tehdy se Riël rozhodl, že přestože se mu válka příčí, není jiné zbytí, než se naučit zacházet s mečem a zajistit si výdělek. A měl štěstí, že mu projíždějící hraničáři a pár elfů pochybné pověsti byli ochotni vždy dát nějakou tu lekci v šermu. Později se v Lesné usadil starý hraničář, který si Riëla vzal jako učedníka a daroval mu svůj meč, mistrovské dílo elfů, který kdysi dávno získal (shodou náhod) od krále Anardila, což ovšem Riël nevěděl…

  A tak se Riël nechával najímat jako žoldák, strážce, či vyjížděl jako lovec do pustiny, aby se mohl postarat o své „děti“, z nichž některé vnímal spíše jako své sourozence, než cizí elfátka, o která se musí starat.

  Na jaře, krátce po Riëlových šestnáctých narozeninách, se do Lesné donesla zpráva, že přes nedalekou vísku projíždí družina elfů, z čehož se stala velká událost a prakticky celá Lesná se spěchala na elfy podívat. Riël, který byl poslední elf na světě, který by se takového „mumraje“ chtěl účastnit, šel ale také, neboť měl neodbytný pocit, že tam prostě musí jít. Onehdy poslechl hlas srdce a šel se spolu s ostatními vesničany podívat k Velké cestě. A tam opět zasáhl osud a kůň kapitána Aranëla, který jinak toužil být už co nejdál od lidských obydlí, a co nejdřív doma v Lossëmaru, klopýtl a kapitán chtě nechtě musel seskočit a zkontrolovat, zda je jeho zvíře v pořádku. Při tom se mimoděk zadíval do davu vesničanů, který se shlukl okolo cesty a na kratičký okamžik zahlédl Riëla, který se mu potom rychle ztratil v davu tlačících se a rozrušených lidiček. Ten krátký okamžik ale stačil k tomu, aby si překvapený kapitán usmyslel, že toho elfa musí najít a zjistit, kdo je a proč žije tak daleko na severu od elfských sídel.

  Ještě téhož večera si pak zaskočený Aranël a jeho muži vyslechli příběh o tom, jak kdysi nalezl Sam „paličák“ a jeho přátelé v lese po přepadení zmasakrovanou elfí družinu, z nichž přežil pouze malý elfíček, kterého se Sam později ujal jako vlastního; a o tom, že Riël není jediný mladičký elf, který zde žije. Aranël pozdě v noci Riëla vyhledal a dlouze spolu hovořili o tom, že pro všechny bude nejlepší, když Riël s dětmi odejde spolu s nimi do některé z elfích říší, kde se o osiřelá elfátka postarají.

  Ač si Riël svým rozhodnutím nebyl jistý a sám cítil v srdci tíhu, kterou nedokázal pojmenovat, rozhodl se, že pro děti to tak bude nejlepší. A tak druhý den zrána vyjeli všichni směrem k Ered Mithrin.

  Cestou Aranël, který nemohl spustit z Riëla oči, neboť měl silný dojem, že toho mladíka zná, zjistil, že s nimi nejede nikdo jiný než Rilyel Aranionel, tedy korunní princ z Lossëmaru. Nechtěl ovšem na Riëla zbytečně tlačit a nechal ho, aby si své tajemství prozatím ponechal pro sebe. Prozatím, neboť si byl jist, že král Aiwendil, který už svého bratra a jeho rodinu oplakal, a dávno se vzdal naděje, že by někdo z nich mohl být naživu, bude tímto zjištěním velmi potěšen. Tak se také stalo. Král Aiwendil Riëla uvítal ve své rodině se všemi poctami hodnými prince a snažil se jak jen mohl, aby mu vše, co si musel do té doby prožít, plně vynahradil a aby se tolik neztrácel ve smutných vzpomínkách.

  Všem dětem, které žily s Riëlem v Lesné nalezli v Lossëmaru milující rodiny, které se elfátek ujaly jako vlastních (tedy až na Míriel a malou Ailinel, které se rozhodly zůstat s Riëlem, neboť pro ně byl starším bratrem). Riël se pomalu znovu zabydloval ve svém starém domově a našel si mezi královými kapitány pár blízkých přátel (mimo jiné i kapitána Aranëla) a později se sám stal dalším z králových kapitánů… No a když zrovna není na hlídce (nebo někde v paláci), tak je v mém obýváku a čas od času mi udílí poučné přednášky (většinou na téma: „Lidé“) J

 

Komentáře

Přehled komentářů

Doplňková informace

Orisay,14. 8. 2014 16:55

Když o tom tak přemýšlím, napadá mě, že by bylo vhodné ještě doplnit, že Riël, vzhledem k tomu, že jeho matka byla Maia, má jistou moc - mluví se zvířaty a stromy, má léčivé schopnosti a do jisté míry ovládá živly. Tak, to by bylo pro začátek asi vše :-)